Od Chapeau do Komedie

Kateřina Nováčková
Po několika zajímavých rozhovorech nad fotografiemi, které jsem vedla s dotazovanými, jsem se rozhodla publikovat, jak vlastně vnímám okolí já. V centru se pohybuju poměrně často a toto je jedna z cest, od kadeřníka do kavárny. Konkrétně tedy úsek z Malé Štupartské přes přes Celetnou, Havelské náměstí, Perlovu až na Jungmannovu do kavárny divadla Komedie. Procházela jsem někdy kolem půl desáté ráno, proto nikde ani noha. Město se teprve probouzelo a tohle jsou obrazy, které jsem cestou potkala.

Začalo to celkem příjemně. Do Chapeau (klub a hospoda, kde se schází hodně cizinců) sice nechodím, ale vždycky se mi líbila typografie nápisu a umístění na fasádě. Stejně tak barvy a výlohy, plné různé veteše, které působí jako jako vitríny ztrát a nálezů s nejrůznějšími kuriozitami napříč časem a dobou.

Tato kamenná nádoba, hned naproti klubu, snad na svěcenou vodu před vchodem do domu...???, dávno neslouží svému účelu. Je to evidentně pozůstatek z předešlé party, protože po nocích před Chapeau postávají skupinky návštěvníků klubu a popíjí. Fascinuje mě, že když není v dohlednu odpadkový koš, poslouží jakákoli alespoň trochu vyhloubená nádobka jako alibi. Člověk má pak pocit, že neznečišťuje ulice. Podobný obrázek, avšak mnohem bizarnější, jsem viděla na vánočních trzích na náměstí Svobody v Brně. Nedávno instalované kovové kašny (kolem jejichž ceny bylo mimchodem mnoho povyku) o vánocích výborně posloužily jako odpadkové koše pro odpadky z nabízených pochutin.

Stále jsme na stejné ulici. Tento piktogram mě vždycky dost pobaví. Málokde je ještě k vidění. Měl by snad být dalším varováním po zákazu stání a zastavení? Pro naléhavost by měl sand obsahovat červenou nebo modrou barvu? Nebo zde sídlí firma, která vám odtáhne auto? I přesto je tento snad půlstoletí starý tvar obecně srozumitelný, zvlášťe když si všimneme umístění informace. Majitel se chtěl zřejmě pojistit, aby měl volný výjezd a na vrata si nainstaloval tento "výstražný", hrůzu budící, obrázek :-) .

Oficiální název divadla Kašpar – divadlo v Celetné. Paradoxně přístupnější ze Štuparstké ulice, neboť v Celetné byste se mohli ztratit v davu turistů, množství českého krystalu a suvenýrů, než byste se vůbec do divadla dostali. Pro ty, co mají rádi klid, dporučuji tento druhý vchod. Srozumitelný, citlivě vyřešený nápis však nestačí k celkovému dojmu, protože okolí je dost nechutně potagované.

Celetná, kapitola sama o sobě. Bývalá Královská cesta se dnes topí ve skle a atrakcích pro turisty. Na ulici vládne chaos, plno turistů, různých vizuálních lákadel – přeplněné výlohy, vtíravé nápisy Czech Souvenirs apod. Obsah této ulice je velmi trsitní, pro místní naprosto nepoužitelné, paradoxně mrtvé místo. Skrze pasáž, kde je muzeum čokolády jsem prchala pryč. Hm...čokoláda..lákavé, ale když si představíme, jak se asi bude čokoláda v muzeu prezentovat? Ve vitrínách? Poté, co jsem vešla do pasáže a uviděla promo fotku muzea, tak mě nadobro přešla chuť. Perverzní? Horrorové? Spousty jiných konotací, než je chuť na čokoládu.

Přes pasáž jsem se dostala do zákoutí s tagy, stickerskami, šablonami, nápisy a kouřem marihuany. Ano, stále jsme v centru Prahy, sem pozlátko nepatří, zřejmě tudy moc lidí neprojde. I cedule s internetem vypadá, jako by ji někdo vyvěsil před dávnými časy. Je to taková periferie v centru.

Dveře jsou ale nádherné :-)

A jsem zase zpět ve městě. Hned zkraje Havelské mě přivítá Souvenir shop, to, kvůli čemu jsem prchala z Celetné. T- shirts? Trička? Kde jsou? Určitě by se do výlohy ještě vešly. Tyto podniky jsou morem každého turisticky významného města. Ale snad nikde není taková koncentrace cetek jako na Praze 1. Konkurovat může snad jen cesta na hrad v Karlštejně.

Restaurant mě vnějším vzheldem celkem potěšil, relativně vkusně vyhlížející podnik. Škoda jen, že mi jeho poloha asociuje vyšperkovanou restauraci pro nečesky mluvící cílovou skupinu. Vedle toho vývěsní štít keramiky (ob jeden dům) naopak působí jako lacinný, typograficky nevkusný kýč. Barevná kombinace s fasádou a vedlejším podnikem je skutečně vytříbená. Nápis Open Daily přitom jasně naznačuje, že jde o stejnou cílovou skupinu jako u restaurace. Ta však svou formální kvalitou nastavila laťku hodně vysoko, takže okolní podnikatelé vypadají jako chudí příbuzní.

Tahle fasáda je skutečně neuvěřitelná. Ani nemusíte číst nápis a je vám jasné jaké panoptikum se vám podbízí. Pokud jsem předtím mluvila o kýči, tak beru zpět. Wax museum je mnohem horší než hromada suvenýrů. Povaze tohoto podniku odpovídá i forma komunikace. Bizarní portréty v životoních velikostech, pózující Tina Turner, v posmrtné křeči Salvator Dalí, plastový Mick Jagger, za rohem pak bravurní koláž, kde se setkávají popstar napříč časoprostorem, jejíž ohnisko tvoří naše božská Helena. A to vše korunované zmnoženými nápisy názvu v modré a červené variantě a žlutočerveným poutačem Pizzerie Corto, který si údajně vtipně (jak zřejmě autor zamýšlel) pohrává s rastrem fasády.

Tento, z kontextu vytržený výjev mě příjemně překvapil, obvzláště po tom, co jsem zrovna zažila. Pídila jsem se po nějakém smyslu a svitlo mi hned na dalším pilíři. Přímo na stěnu vylepené jídelní lístky Pizzerie Corto. Zajímavá streetartově pojednaná aplikace, jejíž celkový dojem kazí ústřední typografie CORTO. Poutač na fasádě na Melantrichově s informacemi na stěnách a s ručně malovaným dřevěným stojanem nemá kromě nevkusného pseudologa nic společného. Je tu vidět jistá kreativní snaha a pokus o formální vtip (viz výše). Celkový dojem je však roztříštěný, každá z informací, jak se postupně nabízí, jako by mluvila různými vizuálními jazyky. Jakkoli pizzu zbožňuju, tak tohle opravdu ne.

U těchhle stánků mě napadlo udělat takovou malou vizuální sondu na téma Praha z hlediska suvenýrů. Jak se Praha prezentuje typograficky, ikonograficky a sémanticky prostřednictvím těchto komerčních subjektů. Zajímavé přitom je, že místní lidé na tuto komunikaci většinou nereagují. Je to obrázek pro turisty o tom čím Praha je nebo čím by chtěla být? Je Praha skutečně peklo, jak naznačuje nápis na triku? Nicméně v oblasti suvenýrů fungují určité šablony, jak jsem si všimla v jiných evropských městech, které se přizpůsobují lokáním podmínkám. Na jeden typ klíčenky se vytisknou místo Eiffelovky Hradčany, na triko s I love... se Berlin vymění za PRG, Bad Girls klidně jezdí do Barcelony apod. Je to snad důsledek sjednocené Evropy a snaha o potlačení národní identity jak tvrdí náš prezident? Nicméně vedle těchto instantních artefaktů komunikují ještě typické národní znaky jako je právě pivo, sklo apod., které jsou pojednané individuálně v rámci konkrétního kulturního kontextu.

Stále na Havelském náměstí. Variace na řešení oblouku podloubí. První nápis je zajímavý bohužel jen manuálním způsobem zpracování, typografie autorovi zřejmě nic neříká – přehnané mezislovní mezery, nevhodná volba písma. Autor chtěl pravděpodobně nějaké "stylové" písmo. To se sice moc nepodařilo, nicméně cení se alespoň snaha. Ta je patrná i v případě druhého obrázku, jak se ale říká: méně je více. To rovněž neplatí o estetice směnáren. Tyto podniky jsou ale vedeny jinými motivacemi než je estetika, respekt k budově – za každou cenu upoutat pozornost, forma je podřízená informaci i za cenu barevné a tvarové anomálie jako je tahle. Škoda fasády domu. Majitel domu, předpokládám, je zřejmě i majitelem směnárny. I přesto vás však na tomto náměstíčku jako první upoutá veřejné WC. Sice černobílá, ale zato pořádně velká informace pro nejširší masu. O takové cílové skupině by si leckterý obchodník mohl jen snít.

Navazuji na černou barvu netradičním logem hotelu v bývalé uličce lásky. Zde je pro změnu vidět velké designérské úsilí. Příklad estetismu je vyhnán až do krajnosti, zvláště, když si pod nepřehlédnutelnou prosklenou vitrínou všimnete recepčních stolů ve tvaru obřích perel. Explicitní designérský luxus pro elitu. Logo se mi velmi líbí. Zbytek na mě působí formálně předimenzovaně a zbytečně nabubřele. Možná je to taky tím, že ulice je poměrně úzká, takže jako kolemjdoucí nemáte dostatečný odstup celou koncepci pojmout. Třeba by jen stačil okolní prostor a vzdušnost, která by dala hotelu vyniknout a nebo opět zaklínadlo méně je více.

Dveře knihukupectví Kosmas, mého oblíbeného. Naproti zvláštní mišmaš – zlato, boty, danea, sklo, italské speciality. Danea – ceny od 299 Kč.....Co je danea? Patří to k botám nebo specialitám? Jedny z nejnevkusnějších vývěsních štítů v centru.

Další mystifikace. Ne, to není Unicredit Bank, ale propagace divadla Bez zábradlí. Unicredit divadlo sponzoruje? To by si tedy divadlo mohlo zaplatit kvalitnějšího designéra. Jejich plakáty mě vždycky přinutí se zastavit a žasnout. Podobná estetika jako Městské divadlo v Brně.

Bývalé Design centrum. / Interlov Praha aneb myslivost z doby hluboko před revolucí, jak napovídá design cedulek. / Výkup a prodej nápadů je vtipné oživení nefunkční budovy. Nápis na chátravém objektu může být taky ironickou konotací. Důsledkem zkrachovalého obchodu s nápady může být právě žalostný vizuální stav Jungmannovy ulice, především linie vývěsních štítů a výloh.

Kočičí hlavy vedle aplikací v úrovni očí nabízí mnohem větší nápaditost. Dotváří celkový horizont vnímání v ulicích. Na zem se díváme všichni, to je bohužel z hlediska různých nehod nutnost. Nebo v tomto případě bohudík.

Takováhle výloha jako na druhém obrázku se v centru často nevidí. V naší současné kultuře je to spíše anomálie – komerčně nevyužitý prostor!!!

Foto Studia La....mě doslova pobavilo. Neuvěřitelný informační chaos a změť. Podstatné informace aby divák četl (paradoxně) mězi řádky (celkového dekoru).

Vklad yburan je vtipná typohříčka, jen už moc nechápu, jak s tím souvisí rulička s pětistovkami. Jedině zrcadlově obrácená číslice 500 naznačuje vztah s nápisem. Ale bohužel jen vztah typografický, formální. Význam není evidentní. Nevím, jestli by mě na základě této image Česká spořitelna přesvědčila o svých výhodách, obzvláště po zkušenostech, které s touto institucí mám.

------

Co z toho všeho vyplývá? Celkový dojem je velmi tristní, podobný zkrachovalému výkupu nápadů.

Různé teorie vizuální kultury říkají, že současný člověk je vystaven obrovským množstvím vizuálních sdělení a každou sekundou se počet nejrůznějších obrazů zvyšuje (ať už jde o populární obrazy nebo umělecké). Veřejný prostor je zahlcen, jak tvrdí Paul Virilio. Čím více obrazů je k vidění, tém méně jich pak vidíme. Vidění není vědění, ale šok. Virilio uvažuje o etice vnímání a podle něj se důsledkem zmnožení informačních zdrojů ztížila orientace ve světě.

V praxi jsem však zatím zjistila, že dotazovaní se necítí zaplaveni množstvím vizuálních sdělení. To může vysvětlit Viriliovu představu o jisté neviditelnosti. Uživatel města si nevšímá, tudíž se necítí ani zahlcen.

Co se ale stane, když se vědomě soustředíte na své okolí? Rovněž bych to nenazvala zahlceností v tom smyslu, že na mě ze všech stran něco útočí. Spíše já jsem pánem svého pohledu, vybírám si, setrvám, těkám, vnímám, zastavím se, fotím, jdu, rozhlížím se...barvy, tvary, informace, domy, lidi....je tu spousty vjemů, ale zahlcenost? Možná jsem se tak necítila právě proto, že město ještě dospávalo minulou noc a denní režim začali jen zásobovači.

Zahlcenost je tedy podle mě velmi individuální a celekm nemyslitelná pro člověka, který ve městě žije. Jeho poznávací schopnosti jsou zvyklé na jisté vizuální konvence a množství vizuálních sdělení nevnímá jako zahlcenost, ale jako standartní stav veřejného prostoru města, ve kterém se orientuje.

A nebo je to právě tím, že okolí vědomě nereflektuje?

To je mrzuté, protože taková neviditelnost, nebo řečeno vulgárněji ignorace, pak může ovlivnit vizuální kulturu města. Praha je v tomto směru velmi specifická, vizuálně ignorandská. Je to přitom paradox, když si uvědomíte historickou paměť města skrze kterou se Praha prodává do světa. O to naléhavěji by právě obrazy či jiná vizuání sdělení měly respektovat celkový kontext. Nehyzdí snad naši matičku individuální komerční zájmy? A co město? A co památkáři?

Přidat komentář


jméno:

e-mail:

text: