Poznámky k Ekologiku

Kateřina Přidalová
Zamyšlení nad tématy Fóra Ekologika, které vyšlo v časopise A2, 17/2013. O ekografice, zahradničení, co-housingu, sdílení, osobní zodpovědnosti a udržitelném vývoji obecně.

Na Fóru Ekologiku, které se na začátku července konalo v Brně, měla zaznít mimojiné i přednáška o ekodesignu. Bohužel se neuskutečnila a druhá očekávaná o ekografice byla pro změnu nastíněna natolik zevrubně, že si laik jen steží představí, jak tuto ekologicky udržitelnou strategii grafického designu uvést do běžné praxe, aniž by si musel přednášejícího pozvat na odbornou konzultaci.

Ekografika – produkční metoda, která má ochránit prostředí, firmy a designéry před zbytečným plýtváním při tisku používáním ekologických technologií implikuje také řadu dalších otázek, které volbě zda tisknout ekologicky či jiným způsobem předchází. Není lepší někdy něco neudělat, nevytvořit další logo, plakát, leták či jiný formát vizuální komunikace, který jen přiživí vizuální smog veřejného prostoru?

Po celou horkou červencovou sobotu zněla v bílém stanu alternativní témata a příběhy „lidí, kteří se rozhodli žít jinak“. Zklamání z ekodesignu tak vykompenzovaly přednášky, jež nastínily další otázky.

Nemusí explicitně zaznít pojem design, abychom si uvědomili, že koncepty jako komunitní zahradničení, nulový odpad (zero waste), sdílené bydlení (co-housing), raw veganství (při kterém se nekonzumují tepelně upravené potraviny) či marketing pro trh s biopotravinami jsou s designem bezprostředně spjaty. Jsou to příklady efektivních strategií, sociálně zodpovědného designu, jehož primárním cílem není zisk, ale sociokulturní význam projektu.

Komunitní zahradničení je v poslední době trendem nabízejícím řešení pro nevyužité či dočasně opomíjené městské plochy. Brněnská aktivistka Kristýna Hrubanová podotýká, že nejde ani tak o vypěstování vlastní mrkve jako o proměnu veřejného prostoru do podoby místa, kde lidé sdílí své zážitky, informace a v neposlední řadě i úrodu. Předobrazy podobných počinů nachází místní aktivisté v západoevropských centrech. Co-housing přichází z Dánska a týká se nejen bydlení ve městě, ale jedná se rovněž o komunitní urbanistické řešení pro venkov, které vzniká s ohledem ke krajině a sociálním potřebám určité komunity. Architektka Jana Martochová ilustrovala problematiku na projektu, který vznikl na Starém Jičíně na Moravě, kde sama žije.

V případě obou přednášek jsem se nemohla zbavit dojmu, jenž souzněl s komentářem jednoho agilního posluchače. Tváříme se, jako bychom objevovali Ameriku, zatímco co-housing na venkově není, zjednodušeně řečeno, nic jiného než princip, kterým se dříve vesnice přirozeně utvářely, podobně jako co-housing městský není nepodobný fungování bytových družstev.

Podobně je to se zahradničením. Když před lety vznikal na pražském Jižním městě jeden z prvních takových projektů, bylo zajímavé, že iniciátoři prezentovali společné pěstování ovoce a zeleniny jako žhavý berlínský trend. V Berlíně je to nepochybně v současnosti populární aktivita, nicméně není zahradničení především jednou z našich národních dovedností?

Aktivisté budou tvrdit, že co-housing či komunitní zahradničení v sobě skrývá hlubší étos než jen pěstování ředkviček nebo sdílení nákladů na správu domu. Důležitá je orientace na sdílení a utváření pozitivních sociálních hodnot v rámci stávajícího systému ve městě či na vesnici, což v některých ohledech naši tradici překračuje. Následování Západu je zároveň jaksi podvědomě pohodlnější, neboť družstevnictví či zahrádkaření konotují praxi minulého režimu, zatímco importované anglismy jsou bez diskuse více trendy.

V době, kdy alternativám vévodí pojmy jako sdílení, lokální či komunitní, by nebylo od věci vnímat věci prostě a se zdravým rozumem se porozhlédnout kolem sebe. Inspiraci můžeme nalézt ve spoustě českých měst i na vesnicích, kde se věci jaksi přirozeně dějí, aniž by někdo cítil potřebu je nějak škatulkovat. Často není nad to naslouchat našim babičkám a dědečkům. Díky vlastní reflexi místních tradic bychom pak nemuseli pro nápady do Berlína či do Kodaně. Nebyla by snad taková mezigenerační komunikace tím správným komunitně-lokálním sdílením?

Poznámka na závěr: konopná doktorka Jana Budařová uvedla, že věří, že se zase brzy stane členem České lékařské komory. Alternativy mají sice svůj význam, pokud však zůstanou alternativami na lokální úrovni, změna systému se neodehraje.

Přidat komentář


jméno:

e-mail:

text: